Očkování
Prevence infekčních nemocí pomocí očkování zachránila na světě od doby vynálezu očkování už miliony lidských životů. Očkování pomohlo vyhladit některé nebezpečné infekce (pravé neštovice), jiné jsou dobrými kandidáty na to, aby ze světa zmizely také (dětská přenosná obrna).
Další alespoň držíme pod kontrolou (spalničky, zarděnky, příušnice, černý kašel, tuberkuloza,...). Pokud v této práci zvolníme – budeme mít zpět infekce, o kterých si (zatím) jen čtete v knihách, na internetu nebo v reportáži z druhé strany světa.
Nejedná se o nepodložené šíření poplachu. Infekce se v dnešním propojeném světě šíří velmi rychle. Covid toho může být "pěkným" příkladem.
Díky očkování, rozvinuté hygieně i pitné vodě vděčíme za to, že se dožíváme v rozvinuté části světa takového věku. Nic z toho ovšem není samozřejmostí jinde a i situace v naší zemi (Evropě) se rychle mění – cestování, migrace lidí, lidé, kteří utíkají před špatnou situací ve své zemi (ohrožení života, ekonomická situace, válka, přírodní pohromy,...).
I v této době proto plně a včas využijte možnost ochrany před řadou infekčních onemocnění, které mívají těžší průběh a mohou končit smrtí (některé se šíří stejně jako onemocnění Covid19 způsobené koronavirem SARS-Cov-2). Některé infekce se u nás objevují znovu ve zvýšené míře.
Mnoho lidí zlehčuje jejich průběh, protože nezažili dobu 50.-70. let, nebo si ji už nepamatují. V našich zemích byl tradičně v minulosti nízký výskyt řady infekcí díky propracovanému systému očkování (a proto nízké úmrtnosti na řadu infekcí).
Tento systém se v posledních 20-30 letech rozpadl. Jednou z mnoha příčin je globalizovaný svět, informace, které nejsou pravdivé a řada "odborníků", která svými "radami" sleduje jen svůj prospěch a nemají zájem na veřejném zdraví. Prověřené informace by Vám měli zajistit renomovaní odborníci (např. epidemiologové, hygienici, odborníci na infekční nemoci).
Očkování podle věku, podle nemoci, do světa
Vakcíny potřebujete po celý život...
Dále se s námi můžete již dnes chránit proti:
- Černému kašli (infekce šířená vzduchem mezi lidmi)
- Virovým žloutenkám A, B (způsobujícím těžké záněty a rakovinu jater)
- Spalničkám (velmi nakažlivé onemocnění, šíření vzduchem od nemocného)
- Meningokogům (do 25 let, nebo s potížemi, které imunitu oslabují – třeba když nemáte slezinu)
Odkazy na naše stránky o jednotlivých očkováních:
Je prostě skvělé, že vám tohle i další mohu doporučit už dnes. Proto nečekejte s ochranou proti infekci, jejich léčba je dlouhá, nejistá a s komplikacemi. Víte, že dnes JEDNODUCHÝM OPATŘENÍM zabráníme nebo snížíme výskyt téměř 30 NEMOCÍ!
Dospělí musí mít svá očkování aktuální, protože imunita z dětských vakcín se může časem vytrácet. V dospělosti jste také ohroženi různými nemocemi. Očkování je jedním z nejpohodlnějších a nejbezpečnějších dostupných preventivních opatření.
Pojďme si o tom říci víc, pojďme se připravit...
Jako s nemocným koněm
Odpírači očkování se u nás vyrojili už před 220 lety. Do jejich řad patřili slovutní lékaři i nevzdělaní prostí lidé, kteří věřili, že nemohou opravovat dílo boží.
Zřejmě nejstarší český popis popíračů očkování pochází z roku 1801. Najít ho lze v pojednání s prapodivným jménem: „V čem vlastně pozůstávají kravské neštovice? A k čemu jsau prospěšné?“ Jeho autor Laskavec Lidský (jde o doplněný anonymní překlad německé brožury, kterou sepsal hrabě Hugo Franz Salm-Reifferscheidt) horoval za očkování proti pravým neštovicím a do nebe vychvaloval zbrusu novou vakcinaci pomocí kravských neštovic.
Výkřikem komunikační techniky byl tenkrát semaforový telegraf a o nanočipech ani o Billu Gatesovi ještě nikdo neslyšel, ovšem už tehdy byla s odpůrci očkování řeč jako s nemocným koněm. Laskavec je vcelku případně charakterizoval slovy, že „svého rozumu dosti nevzdělali“ a „rozumnějším nevěří, nechtíce jich rady přijmauti“. Typický zástupce sekty odpíračů na to šel podle Laskavce selským rozumem: „Já mám čtyry děti, jenž šťastně neštovice odbyly, proč bych páté dítě očkovati dal, lékař jich nemůže lépe udělati nežli přirozenost.“
No a kdyby i takový odpírač nakrásně uznal, že vakcinace zabírá, stejně by ji odmítl: „Já sice viděl, že očkované děti snadně neštovice přestály, ale v krátkém čase potom umírají; tak sausedu Bartlíkovi dítě umřelo, jenž před několika měsícemi neštovice mělo; a kmotr Lebeda a strejček Koubek také tak o své děti přišli.“ Takové tvrzení sice vypadalo neprůstřelně, ale podle Laskavce stačilo zapátrat a ukázalo se, že „sausedu Bartlíkovi dítě proto umřelo, že se koblih (už tehdy se jimi zjevně dalo otrávit – pozn. red.) najedlo; že kmotru Lebedovi dítě s okna spadlo a krk srazilo a že strejček Koubek zapomněl zamknauti lahvici (flaši) s vínem, že na ni jeho pětiletý chlapec přišel a horkau zimnici z lahvice si vypil“.
Marný souboj s hotentoty
Laskavec to myslel dobře a měl pravdu, přesto může mít člověk pro tehdejší odpírače očkování jisté pochopení. Vakcinace (z latinského slova „vacca“, tedy kráva) kravskými neštovicemi byla úplnou novinkou a v českých zemích – konkrétně v Brně – byla poprvé úspěšně vyzkoušena až roku 1800. Do té doby se používala takzvaná variolizace, při které se do těla očkovaného vpravoval – většinou skalpelem či jehlou – hnis z puchýřků člověka nakaženého neštovicemi.
Pokud se očkování „ujalo“, byl průběh následného onemocnění většinou relativně mírný, přesto se udává, že pro 0,5 až 2 procenta variolizovaných skončila tato procedura smrtí. Oproti 20- až 30procentní smrtnosti neštovic získaných přirozenou cestou (tedy kapénkovou infekcí) to byl úžasný pokrok, přesto se variolizace hodila spíš k záchraně životů při epidemii než k plošné a preventivně prováděné imunizaci.
Objev vakcinace tuto logiku změnil, protože kravské neštovice mají u lidí jen mírné příznaky. Technicky se prováděla velmi podobně jako variolizace, ovšem materiál byl jiný – její vynálezce Edward Jenner použil roku 1796 hnis ze stroupku kravskými neštovicemi nakažené děvečky. Habsburská monarchie patřila (v tomto ohledu) k nejpokrokovějším zemím na kontinentně, a tak už roku 1802 prošlo vakcinací v Čechách víc než osm tisíc dětí, přičemž jen dva „očkovanci“ zemřeli. Pitva navíc ukázala, že v prvním případě byl příčinou s očkováním nesouvisející zápal plic a ve druhém vodnatelnost hlavy.
Vakcinace tím osvědčila svou bezpečnost, ovšem šíření různých pověr a „vesnických legend“ to nezarazilo. Víme o tom třeba ze zápisků lékaře Johanna Nečáska z Hostinného, který si stěžoval, že v okolí žijí „samí Hottentoti“ věřící směšným nesmyslům: „Jsou v prvé řadě přesvědčeni, že vakcinace je zásahem do boží vůle; dále pak, že jejím prostřednictvím chce stát jen získat více vojáků; nakonec tvrdí i to, že neštovice jsou jediným prostředkem, jak umenšit velký počet lidí.“
Jestliže před 200 lety mohl mít člověk pro odpírače očkování jisté pochopení, v průběhu 19. století se jejich postoj změnil v nebezpečnou zhovadilost.
Triumf očkování
Počet očkovaných dětí nehledě na to neustále rostl a ve 30. letech podle knihy Daniely Tinkové Zákeřná mefitis podstoupily vakcinaci více než čtyři pětiny z nich. Slabší epidemie se ovšem vyskytovaly i dlouho poté.
Jen v Praze například neštovice v letech 1865 až 1874 zahubily 1489 lidí. Další epidemie přišla v letech 1883 až 1884 a díky tehdejším přesným statistikám víme, že očkovaní (smrtnost 3,31 procenta) měli zhruba šestkrát vyšší šanci na přežití než nenaočkovaní (smrtnost 19,44 procenta).
Naposledy u nás neštovice hromadně zabíjely v roce 1892, kdy jim v českých zemích podlehlo 1594 lidí. V polovině 90. let ovšem počet případů – hlavně díky kvalitním vakcínám a přeočkovávání starších ročníků – rychle klesl.
Válečný rozvrat přinesl dočasný návrat nemoci, ovšem v roce 1919 zavedlo Československo povinné očkování a v polovině 20. let u nás tato choroba vymizela.
Učení popírači
Kromě „popíračů z lidu“ samozřejmě existovala i jejich učená forma. K očkování byl krajně skeptický třeba německý filozof Immanuel Kant. Ve své Metafyzice mravů mínil, že každý, kdo se nechá očkovat, se „vystavuje nebezpečí smrti“, a dostává se tak do situace ještě svízelnější „než mořeplavec, který přinejmenším nevyrábí bouři, jíž je vystaven“, což logicky nutilo člověka vyznávajícího křesťanskou etiku položit si otázku: „Je v tom smyslu očkování povoleno?“
Takových filozofických výšin čeští učení popírači nedosahovali, přesto se dovedli ozvat. Profesor pražské lékařské fakulty Ignaz Mattuschka vydal roku 1802 rozsáhlý spisek, ve kterém tepal neúčinnost vakcinace a prohlašoval ji za nebezpečnou. Mínil, že naočkované kravské neštovice se mohou změnit v pravé, a dokonce uváděl případy dětí, kterým údajně po vakcinaci narostly „nepřirozené vlasy“ připomínající kravské chlupy.
Příliš se to neliší od dnešních fake news tvrdících, že očkování proti covidu-19 přepisuje DNA, na obranu Mattuschky je však třeba uvést, že tehdejší věda o existenci virů ani genů ještě nic nevěděla. Mattuschka navíc o rok později změnil stranu a stal se členem státní vakcinační komise. Jestli prozřel, nebo jen dostal nabídku, která se neodmítá, netušíme.
Lékař & kovář
Jestliže před 200 lety mohl mít člověk pro odpírače očkování jisté pochopení, v průběhu 19. století se jejich postoj změnil v nebezpečnou zhovadilost. Přesto jich stále bylo dost. Například podle Zprávy o poměrech zdravotních v království Českém za rok 1900 nenechali rodiče z celkem 217 525 předškoláků naočkovat plných 54 455, přičemž v 7650 případech šlo o výslovné odpůrce očkování. Důvodem byl podle onoho dokumentu „vzrůst nezřízené agitace pro přírodní léčbu“, která se nejvíce šířila v průmyslových severočeských (německých) okresech Liberec, Jablonec a Rumburk. České noviny to pochopitelně nenechaly bez povšimnutí a jedovatě připomínaly, že za tím stojí protiočkovací spolky z Německa. Mimochodem, v onom roce zemřel na sepsi způsobenou očkováním přesně jeden člověk…
Ovšem i my Češi jsme ve druhé polovině 19. století měli prominentního odpůrce očkování. Byl jím uznávaný pražský lékař Jan Hamerník, neurvalý a vzteklý muž (na jakéhosi chronicky se přejídajícího faráře chtějícího vědět, co mu chybí, údajně zařval, že „druhá prdel“), který zastával řadu ve své době rozumných a nekonvenčních názorů – třeba o neškodnosti onanie a naopak o škodlivosti pouštění žilou. Pro svůj odpor k očkování měl tři dávno překonané důvody:
Kravské neštovice podle něj vůbec nebyly neštovicemi, očkováním se prý přenášejí nemoci jako syfilis či tuberkulóza, a hlavně – vakcinace prý nefunguje. Své názory coby poslanec vehementně prosazoval v Říšské radě, publikoval v novinách a šířil mezi svými pacienty, což mu po jeho smrti vyčetl „časopis přírodnický“ Živa, když napsal, že „jeho bezpodstatné umíněnosti děkuje mnoho pražských rodin“ za skon svých blízkých.
Popírači očkování pochopitelně nezmizeli ani po vzniku Československa. Jejich hlásným troubou byl německý poslanec (a nacista) Leo Wenzel, který v parlamentu i mezi voliči vytrvale agitoval za zrušení povinného očkování. Ani s ním neměly české noviny slitování a s oblibou připomínaly, že je původním povoláním kovář. Jak charakteristické.